Legendární sedmistrunný zabiják

Když jsem kdysi koketoval s myšlenkou hrát na sedmistrunné kytary, tak jsem mimo jiné pokukoval i po Ibanez K7. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se přeci jen stal majitelem této dnes už legendární sedmistruny. Jedno je jisté, asi žádná jiná firma není ve vývoji sedmistrunek tak daleko jako právě Ibanez.

Když nepočítáme první akustické ruské sedmistrunky, tak Ibanez byl vlastně, první kdo moderní sedmistrunnou elektrickou kytaru vyrobil. Tenkrát to byl signovaný kousek, který si nechal vyrobit velký čaroděj kytarového tónu Steve Vai. Jenomže koukat po K7 jsem mohl, ale to bylo v té době jediné co jsem mohl dělat, protože tenkrát tahle kytara stála opravdu ranec peněz. Nedávno jsem četl recenzi na sedmistrunné LTD od Jirky Urbana jr. kde psal:  „Když jsem si před léty vybíral sedmistrunku, tak tady byly jen Ibanezky, černá za deset, modrá za pětadvacet a ta od Kornů za ranec“. A přesně tak to bylo. Nicméně za ta léta je to kytara opředená legendami a v dnešní době je to vlastně rarita, protože teď už se K7 nevyrábí. Je k dostání už „jen“ její nástupce vyráběný také podle Munkyho a to je Apex100 TFB. Jak už tedy vyplívá z minulého textu, tak je to signovaný kousek Munkyho z kapely Korn. Hlavní zajímavostí na této kytaře je to, že má pouze jeden potenciometr a to hlasitost což je pro mne hodně sympatické, protože tónovou clonu vlastně vůbec nepoužívám a další zajímavostí jsou snímače DiMazzio PAF, které jsou slaboučké (pouze 220mV= 7.23Kohm) a oba naprosto stejné což se většinou na jiných kytarách také nepoužívá. Snímače jsou předmětem mnoha diskusí, někomu vyhovují někomu né. Viděl jsem i cvoky kteří vzali dláto, rašpli a smirglpapír udělali větší díry a naprali do K7 aktivní EMG. Ale nutno říct, že jim to potom hrálo podstatně jinak. Přepínač je pouze třípolohový, kobylka/oba/krk, takže žádné rozepínání na singly se nekoná. Tělo je vyrobeno z Mahagonu bez Javorového topu, hmatník z Palisandru a krk je z Javoru mezury 648mm, takže nic překvapujícího. Je pravda, že vzhledově se mi tato kytara nikdy moc nelíbila, to byl taky jeden z důvodů proč jsem si jí tenkrát nekoupil. Když jsem jí z velkou slávou přinesl domů, i moje žena prohlásila: No, už jsi měl hezčí kytary“! K tomu se váže jedna historka, když jsme byli kdysi v Praze v hudebninách Music City, byl tam i basák, muj dlouholetý kamarád a kdysi i kolega z kapely Santa Zuzana Venca Hynčík, dnes hrající v kapele Mash. Šli jsme okolo vystavené K7 a já mu povídám: „ To je K7 co na ní říkáš“? A on pod fousy prohlásil: „Ta je hnusná pse“!!! A od té doby jsme se o tom už nebavili a já si tenkrát řek, že  mě vlastně pouze utvrdil o tom co jsem si v duchu myslel. Nicméně teď se mi naskytla příležitost jí koupit a tak jsem to z nostalgie a velkému respektu k tomuto nástroji udělal. A musím před firmou Ibanez smeknout, protože se jim tento nástroj opravdu povedl. Ještě chci vyzdvihnout, že se mi povedl koupit kousek, který je podepsán Team J. Craft, což by měla být, podle Ibanezu, custom výroba a zdaleka né každá K7 je podepsána těmito kytarovými mistry. Mělo by se jednat o specializovanou dílnu několika nejlepších kytarářů, kteří pro Ibanez vyrábí pouze signované kousky a řadu Prestige. Moje K7 má sice pár much, jako například páka v tremolu už je dost uvolněná a plandá tam jako „zostavka vo vetre“, tělo už má hodně škrábanců, v zámcích jsou rýhy jako v lese po lakatoši, ale to je jen tím, že už má zkrátka tato kytara něco za sebou. Co chci ještě vyzdvihnout je luxusní tvrdý kufr který dodával Ibanez k této kytaře v základní výbavě :). K7 je tam skvěle chráněna a sedí v něm zkrátka jak prdel na hrnci. No nic budu testovat a za nějaký čas se opět přihlásím s nějakými dojmy. Pro více informací jsem pod článek ještě vložil test od autora djw, psaný pro časopis Muzikus, tenkrát když K7 byla na trhu cca dva roky, kde si můžete přečíst jak byl touto kytarou tenkrát unešen. Kdybyste chtěli cokoli vědět o  K7 ptejte se klidně v knize návštěv a nebo na mailu.

Ještě bych Vás rád pozval k dalšímu příspěvku. Budeme si povídat o další kytaře, tentokrát se jedná o velké překvapení, protože muj kamarád a kolega Dan Řičica si koupil kytaru z tremolem, zámky a snímačem DiMarzio i přesto, že to je to zarytý Gibsonista!!!

Takže se máte na co těšit.

 

Tady se můžete podívat na jednoho cvoka, co vydlabal větší díry a do K7 instaloval aktivní snímače EMG 707.

No ale nehraje mu to špatně co?

Fotogalerie: Legendární sedmistrunný zabiják

Záznamy: 21 - 21 ze 21
<< 2 | 3 | 4 | 5 | 6

Ibanez K7 - sedmistrunný zabiják

1.12.2004 | Autor: djw

Psáno pro časopis Muzikus.

 

Řekněte něco špatného o holce, do které jste se právě zamilovali... To nejde, je to zkrátka bohyně a určité charakterové vady jsou náhle jaksi marginální... Takže tohle mě potkalo s uvedenou sedmistrunnou stříbrno-šedou kočkou... Přesto se ale budu snažit být objektivní.

U Ibanez mají sedmistrunky poměrně slušně dlouhou tradici, začala se psát tuším nástroji pro Steve Vaie, konkrétně řadou UV. Od té doby se firma snaží sedmama pokrýt celé cenové a kvalitativní spektrum, lišící se materiálem těla, typem kobylek a konečně i osazením snímači.
Jelikož značka je nadevše a vzory táhnou, povedla se v případě tohoto typu kytary, myslím, velmi slušná akvizice. Head & Munky z Korn se stali firemními hráči a údajně se přímo podíleli na jejím vývoji. Head má K7 snad na všech videích, co jsem viděl, Munky má tendenci střídat kusy a nejradši má staré kousky z poloviny devadesátých let.

Design
Kytara je morfologicky nejpodobnější sérii RG, ovšem luxus se projevuje např v tom, že to není žádná olše, ale pěkně mahagonové tělíčko. Dodává se ve dvou barvách, tmavě modré metalíze a ocelově šedé; právě tuhle barvu jsem si vybrečel na test. Krk je ibanezovsky hodně placatý a na sedmičku i relativně úzký, což je fajn v případě, že začínáte; a oproti šestce byste mohli mít pocit pádla v ruce. Krk se jmenuje Wizard-7. Matný lak zezadu poskytuje takový komfort ruce, že tohle je první nejsilnější pocit, který po mně střelil, když jsem kytaru sundal ze stojanu. Až ve tmě se dá objevit užitečná vychytávka; fosforeskující orientační tečky na boku krku. Oblíbený žertík osvětlovačů už tedy nezabere, i ve tmě člověk vidí, kam sahá. Kytara má pochopitelně zámky a dle mého nejlepší mechaniku tremola typu Lo-Pro Edge 7; je úplně v pohodě a neplete se vám pod dlaní pravačky. Tady je v tremolu ještě jeden otvor na páku navíc, a tak kromě standardní páky dostanete ještě vynález od Korn, takový "ucho ke skříňce" zvaný U-bar, který přemostí (čímž chrání proti rozladění) ladící kolíčky na tremolu a tlakem dlaně vám umožní vibrovat. Je to docela zajímavé, musím říct.



Ibanez K7 - sedmistrunný zabiják (Piko: tato fotka je jasný důkaz toho,že tenkrát autor netestoval kousek z custom dílny Team J. Craft)

Ibanez K7 - sedmistrunný zabiják

Elektrické věci
Teď něco k elektrárně. Tady vidím největší benefit celé výbavy. Po diskusi s Munkym se Ibanez "vykašlal" na své vlastní snímače a na místo obou humbuckerů vmontoval typ PAF7 renomovaného výrobce DiMarzio. Charakterově jsou to snímače z 50. let, s mírně potlačenými středy, ale hlavně nizoučkým 220mV výstupem, což reprezentuje zhruba polovinu výstupního napětí všech v současnosti běžných, nařachaných snímačů. Korn vědí, proč do toho šli; totiž když ještě sedmičku podladíte o tón, začnete setsakramentsky tvrdě bojovat s celým aparátem, aby to spodní A vůbec nějak "přechroupal a rozumně vyplivnul" ven... Nízkonapěťový snímač nechá dýchat předzesilovač a taky samozřejmě nechá víc do zvuku promluvit dřevo, což v případě téhle kytary je naprosto super. Snímače se od originálně dodávaných liší šedým plastem, aby i po stránce barevného souladu bylo vše v top.
Pak už je tu jen potenciometr hlasitosti a třípolohový přepínač snímačů. Na kytaře "neprudí" žádná tónová clona, takže tu taky není žádné riziko ztrát. Jednoduché a stačí to.
Jedinou naprostou nepochopitelností je pro mě podivně umístěný výstupní konektor na boku nástroje u kolíku na popruh, díky němuž kytaru se zastrčenou šňůrou nepostavíte do kytarového stojánku...




Zvuk
"Ká sedmu" jsem s kamarády zkoušel na sadičku aparátů od Marshall JMP-1 s koncem ESH Twin 50, přes Dual Rectifier od Mesa/ Boogie po Engl Powerball, střídavě na bedny Marshall, vždy typu 4x12 osazenými buď standardními Celestion, Vintage verzí, nebo posléze i Greenback.
Kytara hraje prostě skvěle, nemá vůbec žádnou tendenci k rozpliznutí zvuku a i v basech je statečně konkrétní. Prostě nijak "nešišlá", co uděláte rukou, pošle ven. Ale protože jsou snímače slabší (hlasitostně) a neudělají práci za vás, musíte si s tónem pohrát. Když to uděláte, odměna je sladká. Super-super je zvuk obou snímačů naráz, ty prostě Korn servíruje na stříbrném podnose. Rockeři, jděte do toho! Šestky jsou pro sraby ;).

*Nebo ti ji nevrátí ;)



plus
mahagonové tělo
opravdu sametový krk, s perletí na boku
výborné snímače DiMarzio PAF7

mínus
drahá, no, co k tomu říct...
váha
umístění konektoru


Psáno pro: časopis Muzikus 2004/12